Jan Horváth

Karačoňa  

Parno jivoro del,

a balvaj nephurdel,

o prajta načerkinen.

O čiriklo peskeri giľi nagiľavel.  

Karačoňa maškar amende avel.

Vilijakro džives anel.

O hiri džan, kaj o Baro Raj uľiľas,

a Panenko Maria dživipen Les diňas.

Pro phus, andro žužipen,

kamibnaha andro jilo

savore manušenge, choc hin parno, kalo šargo,

savorenge kamiben del,

jekh avres te kamen.

Sar phral the pheň paš peste te chudas

amenge phenel o Baro Raj,

peskere dajej, daden te kamas.

O parno jivoro avri del,

o manuša lošanen.

Karačoňakro džives adaj hin.

Prečhinava loľi phabaj,

jepaš tuke dava,

jepaš mange,

vašo Ježišis, vašo dživipen

so amen savore manušen, pre luma diňas!

Vánoce

Padá, padá bílý sníh,

vítr přestal zpívat svou píseň,

lísteček nezazvoní,

ani ptáček nezapěje.

Všude ticho,

Vánoce jsou tu.

Štědrý den nastal, radost nám přichystal.

Zvěst o narození děťátka,

Ježíška, světem letí,

z těla Panny Marie

neposkvrněné, milé děti.

Lásku všem lidem přejem,

člověk druhému člověkem,

matce, otci, dětem,

všem lidem dobré vůle, černým, bílým, všem

lásku, pokoj a mír v srdci.

Snížek bílý padá, všichni se veselí,

Vánoce jsou tady.

Jablíčko červené rozpůlím,

půlku tobě dám,

ze srdce a s láskou

za Ježíše, za život, jejž nám daroval.

Inepa 

Karačoňa avel,

o Adam la Evake o parno jiv anel.

Andro jilo baripen, loš

the kamiben – džan maškaro

manuša sar čirla o Ježišis.

La dake palikeriben vašo

dživipen. le dadeske loš the

zor mangas, te avel sasto bachtalo

sar mačho andro paňi.

Loľi phabaj prečhinava,

jepaš tuke ma dava.

Jepaš tuke, jepaš leske,

lačho dřivipen savoreske.

Svátky  

Vánoční svátky jsou tady,

Adam s Evou bílý snížek

přinášejí. S přáním

v srdci hrdost, radost,

zdraví, úctu k druhým.

Mámě poděkování za život,

otci radost a sílu, ať zdráv

a pln síly je jako ryba

ve vodě.

Červené jablíčko přepůlím,

půlku tobě, druhou jemu,

dobrý život přeji všem.

Petr Horváth
Cikán jsem

Cikán jsem v hliněné chatrči narodil jsem se.

Matku neměl jsem dlouho, přesto v muže změnil jsem se.

Hliněná chatrč byl můj palác,

v němž štípal mě do tváří mráz.

Hadry – to byl můj nejlepší šat,

přesto nikdy jsem nekrad.

Černooká žena cikánská, tak dobře mě vychovala,  

za tu krátkou dobu, co se mnou byla, vše potřebné k životu mi dala.

Lásku, úctu k druhému,

a sílu odolávat životu těžkému.

Cikán jsem v hliněné chatrči narodil jsem se.

Matku dlouho neměl jsem, žít přeci naučil jsem se,

žít a přitom nechat žít,

poctivý k ostatním, k sobě být.

Hliněná chatrč byla mým palácem,

hadry mým brokátem,

přesto na světě jsem rád,

přesto šťastný jsem, že matka naučila mě od druhých nebrat,

a dokážu mít rád.

V hliněné chatrči já byl jsem boháčem, i když chudým,

protože matka mě naučila nebrat druhým.

Naučila mně dávat, lásku a naději.

Ta žena černooká měla by být mezi anděly.